Jaromír Milfort

Narodil se v Blovicích a k fotbalu ho přivedl jeho otec Alois, který místní žáky trénoval. Celý život hrál za Blovice, od žáků až po muže, s výjimkou let na vojně, kde ale s fotbalem také nepřestal. Za Blovice odehrál za svoji kariéru přes čtyři sta utkání, ať již v útoku, nebo později na pozici stopera. Během nich nastřílel více než sto gólů. Mezi největší úspěchy patřil postup dorostu do Krajského přeboru dorostu v roce 1963, semifinále Západočeského poháru v roce 1974 a také historický postup družstva mužů do tehdejšího Krajského přeboru. V roce 1973 , kdy ještě aktivně hrál za muže, začal spolu s bratrem Jiřím trénovat blovické žáky, z nichž někteří dodnes hájí barvy Sokola Blovice na hřišti.

Byl nejen úspěšný fotbalista, ale také výborný atlet, spolu se svým bratrem reprezentovali Československo v bulharské Sofii v mezinárodním atletickém čtyřboji. Byl zkrátka sportovec každým coulem. Dlouhou dobu vykonával i funkcionářské pozice ve výboru Sokola. Své sportovní nadšení předal nejen svému synovi (ten reprezentoval ČR na Letních olympijských hrách neslyšících), ale také své vnučce a 3 vnukům, kteří pokračují v jeho sportovních stopách. 

Čestmír Balvín

Blovický fotbal v 90. letech je spjat především s jednou postavou -Čestmír Balvín. V oddílu působil nejen jako trenér, ale též jako funkcionář, který měl velikou zásluhu na zajištění chodu oddílu i na úspěšných sezónách ,,A“ mužstva na hřišti.

Byl u toho také, kdy začalo jedno nejúspěšnějších období v druhé polovině devadesátých let blovické kopané.  V sezoně 1995/1996 zahájil úspěšnou sérii a dokázal svůj tým během tří let dostat z I.B třídy, přes I.A třídu do oblastního přeboru. V oblastním přeboru poté působil pět let. Na lavičce Blovic dokázal svými úspěchy vydržet až do sezóny 2001/2002, kromě sezóny 2000/2001, kdy musel opustit lavičku, kvůli zdravotním důvodům. Ve svém účinkování v Blovickém fotbalu dokázal sestavit tým pouze z blovických odchovanců, a s nimi pracovat tak, že většina hráčů hrála na divizní úrovni. To obdivovaly nejen okolní týmy s kterými se utkali. Díky tomu se někteří hráči vykopali a našli uplatnění i ve vyšších soutěží jak u nás tak i v zahraničí.

Josef Diviš

První fotbalové zkušenosti získal od pana Tumpacha na zhůřském hřišti (louce). V Blovicích začal s fotbalem v 17 letech za dorostenecký tým. Po vojně v roce 1972 hrál za Dynamo ZČE Plzeň divizi a poté se vrátil zpět do Blovic. Z Blovic přestoupil na 3 roky do Neuraz aby se opět mohl vrátit zpět do Blovic kde už trénoval Čeněk Balvín. Pod vedením pana Balvína hrál s Blovicemi krajský přebor. Mezi jeho úspěchy patří vítězství poháru zemědělských družstev. Ve svých 45 letech skončil na hřišti a přesunul se na střídačku, vedl mužstva Blovic a Žinkov. V roce 1998 byl vyhodnocen jako nejlepší trenér okresu Plzeň-jih. Byl všestranný sportovec ale ze všeho nejvíc miloval fotbal a přátele kolem něj.

Jiří Milfort

Narodil se 15.04.1947 v Blovicích ve stejný den jako jeho bratr Jaromír, byli totiž dvojčata. Již od dětství byl veden ke sportu, který miloval po celý svůj život. Spolu se svým bratrem hrával fotbal od nejnižších žákovských kategorií, kde ho jako trenér vedl jeho otec Alois. V roce 1956 bylo pod vedením jeho otce Aloise vytvořeno první žákovské fotbalové družstvo v Blovicích, kde oba bratři hráli. Vždycky hrál na pozici útočníka, nejčastěji na levém křídle, a mnozí pamětníci ještě dnes vzpomínají na jeho střely levou nohou, které "vymetaly" horní růžky branky. Mnohokrát byl s největším počtem vstřelených branek nejlepším střelcem celé sezóny. Ač měl nabídky i z jiných fotbalových klubů, vždycky zůstal věrný blovickému fotbalu, jen s výjimkou let, kdy byl na vojně a hrál za Jiskru Domažlice. K jeho úspěchům s blovickou kopanou patří účast v Krajském přeboru dorostu, kam i se svým bratrem postoupil v roce 1963 a setrvali zde do roku 1966, a mimo jiné i postup již s družstvem mužů do krajského přeboru, který se v Blovicích hrál v letech 1973-1979. Aktivně hrál fotbal více než čtvrtstoletí a spolu s ním hrával jeho bratr Jaromír a řada jeho kamarádů a kamarádství jim všem vydrželo po celý život.

Ještě v době své aktivní kariéry se začal věnovat mládeži (poprvé trénoval žáky v r. 1971), později pak trénoval mládežnická i dorostenecká družstva. V trenérské činnosti pak pokračoval i v době, kdy již sám aktivně přestal hrát. Mnoho jeho odchovanců na něj a jeho bratra vzpomíná s tím, že na ně měli jako trenéři vysoké nároky, ale vždycky byli spravedliví. Po ukončení aktivní kariéry pak dlouho a nezištně pracoval nejen ve výboru blovického fotbalu, ale i ve výboru blovického Sokola.

Sport miloval po celý svůj život, o čemž svědčí i fakt, že se spolu se svým bratrem a dalšími spolužáky ze školy zúčastnil v roce 1962 mezinárodních atletických závodů ve čtyřboji v bulharské Sofii. Jejich družstvo tehdy skončilo na 4. místě, když porazili soupeře z NDR, Maďarska a Polska. Jeho celoživotní láskou ale byl a vždycky zůstal fotbal. Kromě vynikajícího sportovce a fotbalisty byl ale také výtečným člověkem, který si nade vše cenil pravdy a fair chování. V jeho fotbalových stopách dnes kráčejí jeho dva vnukové – Jirka a Ráďa, kteří jsou aktivními členy blovického áčka.